www.dobesovi.cz

Autor archívu

Orhan Pamuk – Tichý dům

Autor , dne 5. 8. 2018, v kategorii Knihy

Druhý román tureckého nositele Nobelovy ceny za literaturu Orhana Pamuka z roku 1996.

Česky vydalo nakladateltví Argo v Praze roku 2014.

Tři sourozenci – Faruk, Metin a Nilgün přijíždějí jako každý rok z Istanbulu na prázdniny za svou babičkou do jejího domu. Devadesátiletá Fatma si žije ve svým tichým domě, ve svým světě, v jiné době. Slouží jí Recep – trpasličí levoboček jejího zesnulého manžela, který zná jejich rodinné tajemství. Nebo nezná ? Tím hlavně se babka užírá, když sedí celý dny ve svém pokoji a za okny se mění svět. Jenom v jejím domě se nemění nic. Mlaďoši si žijí každý po svém, Faruk je historik a dost pije, Metin zabíjí čas s místní zlatou mládeží a do Nilgün se zamiluje Hasan, kluk ze sousedství, syn Recepova bratra Ísmaila, který špatně chodí. Jo a s tím rodinným tajemstvím je to tak, že babka Recepa a Ísmaila zmlátila holí, když byli malí, a z nich jsou od tý doby trpaslík a krypl. Hasan pronásleduje Nilgün a celkem to přestává mít pod kontrolou. Dny plynou poklidně až do chvíle, kdy rozzlobená Nilgün (sama přesvědčením komunistka) Hasanovi na ulici vynadá do fašistickýho magora (což on ani moc není, ale je součástí a pod vlivem nacionalistické skupiny) a ten ji v afektu zmlátí. Pár dní se skrývá a nakonec odjíždí pryč za svými sny a už se nedozví, že Nilgün po několika dnech na následky zranění umírá. Zbytečná oběť kvůli odlišným politickým názorům. Ne první a zdaleka ne poslední.

Napsat komentář dále...

Dobešovi v UH

Autor , dne 5. 7. 2018, v kategorii Aktualitky, Naše cesty

V Uherském Hradišti a okolí jsme strávili pár dní na počátku května. Společnost nám dělali Gallovi a bylo to s nima moc fajn. Ubytováni jsme byli v centru, odkud to bylo všude blízko. Přes den se jezdilo na kole různými směry, odpoledne jsme šli vždy buď já nebo taťka spát se Zdendou. Večery jsme pak trávili procházkami po městě. V Hradišti jsem nikdy nebyla a musím říct, že to je pěkné město, hlavním náměstím je Masarykovo s kašnou s piniovou šiškou nahoře a kostel sv. Xavera. Kolem staré radnice se dá snadno dojít na Mariánské náměstí, jemuž jak název napovídá vévodí mariánský morový sloup. Odtud už byl jenom skok kolem Slováckého divadla k řece Moravě k přístavišti. Plavbu lodí si necháváme v záloze pro další období. Ale jelikož jsme hlavně sportovci, zajímavější pro nás byly naše cyklovýlety. Prvního dne se jelo na jih, směr Kunovice, kolem letiště a přes nýtovací most v Kostelanech a dál podél řeky Moravy zpět. Druhý dne jsme vyrazili na východ Prakšickou vrchovinou. Navštívili jsme rozhlednu Rovnina a šusem sjeli do Hradčovic, Vlčnova a Hluku, kde jsme kvalitně poobědvali. A zpět opět podél Moravy. Posledního dne nás čekal Baťův kanál. Napojili jsme se na něj hned za Hradištěm a dorazili tak až ke Spytihněvi, kde se u malé vodní eletrkány spojil s Moravou. Lehce jsme se občerstvili v autokempu Pahrbek a pak už to byl jenom kousek do Napajedel, kde jsme poobědvali v Pivovaru Chmelnice. Dali sme si místní pivo, děcka si zablbli na hříšti, spokojení byli všichni. Domů se jelo stejnu cestou, příjemnou a pohodlnou. Kola se nám i letos náramně vyvedly a už teď se těšíme na příští rok.

Napsat komentář dále...

Dobešovi v HU

Autor , dne 23. 6. 2018, v kategorii Aktualitky, Naše cesty

Letošní jarňáky jsme nestrávili ani u moře, ani na horách, ale v Maďarsku. Jako dopravní prostředek nám skvěle posloužil vlak, pohodlný, vyhřátý, s připojením k internetu. České dráhy – národní dopravce. Konec reklamy. Budapešť je krásná, kdo tam byl, dá mi jistě za pravdu. Hotel jsme měli kousek od nádraží Nyugati, kde nás vlak krátce po poledni vysadil. Hned jsme se nedočkavě vydali na průzkum okolí – nejen, abychom zjistili, kde a za kolik se budeme stravovat, ale taky nasát atmošku. Bazilika sv. Štěpána (pojmenovaná na počest 1.uherského krále Štěpána, nejvýznamější duchovní stavba v Maďarsku), Tlustý policista (socha z roku 2008, hladí se mu panděro pro štěstí), Széchenyiho řetězový most přes Dunaj (ve skutečnosti je visutý), Malá mořská víla (sedí na kandelábru a pohlazení po koleni přinese štěstí), Dunajské boty (připomínka masakru Židů vhozených za války do Dunaje), Parlament (nejrozlehlejší budova Maďarska – 268 m dlouhá, 691 místností, výška kupole 96 m), socha poručíka Colomba v životní velikosti z roku 2014 včetně psa 🙂 Další den jsme pokračovali v prohlídce města opačným směrem – po slavné Andrássyho ulici jsme se dostali přes Náměstí hrdinů (sloup uprostřed s archandělen Gabrielem je 36 m vysoký, kolem v půlkruzích králové a vůdci z maďarské hisorie) do městského parku, kde se nachází termální Széchenyiho lázně (prameny mají cca 75 stupňů a vyvěrají z hloubky 1256 m), hrad Vajdahunyad, socha tajemného Anonymouse (pro štěstí se sahá na pero, co drží v ruce) a v zimě také kluziště. Zpátky na Oktogon jsme se svezli metrem, a to jeho nejstarší linkou – žlutou M1. Stanice byly vykachlíkovaný, do vagónů táhlo a různě to v nich skřípalo, ale byl to zážitek. Koleje nejsou uloženy moc hluboko, cca do 5ti metrů a třese se zem, když podzemní dráha projíždí. Poslední den našeho pobytu jsme se vydali do Tropicaria. Jde o největší mořské akvárium ve střední Evropě (3000m2) s vyhlídkovým tunelem, kde jsme nemohli spustit oči z až dvoumetrovejch žraloků. Součástí je i tropický prales, kde bylo nesnesitelný vedro a co chvilku se tam setmělo, zablýsklo a sprchlo 🙂

Napsat komentář dále...

Gabriel García Márquez – Láska za časů cholery

Autor , dne 27. 5. 2018, v kategorii Knihy

Knihu napsal Márquez (1927-2014), nositel Nobelovy ceny za literaturu z roku 1982, v roce 1986.

Celkem 51 let, 9 měsíců a 4 dny čekal Florentino Ariza na ten okamžik, až bude moci své milované Fermině Dazové vyjevit, že ji stále miluje a že jeho city k ní nijak neochladly. Fermina ho v mládí zavrhla, vzala si uznávaného lékaře a prožila s ním dlouhý život. Florentino žil ve stejném městě, občas se viděli, ale nikdy si k ní nic nedovolil. Stal se ředitelem plavební společnosti, žil s matkou, měl různé příležitostné milenky a čekal. Teď je doktor po smrti a Florentino a Fermina dostávají druhou šanci. Není pořádně jasné, jestli jde o lásku oboustrannou, u Ferminy člověk nikdy neví, ale nakonec si k ní Florentino cestu najde. Jsou už staří, ale těší se z každého dne a vydávají se na cestu lodí a zřejmě hodlají plout, dokud budou živi. A jelikož nechtějí být v plavbě rušeni, vyvěsí žlutou vlajku jako znamení toho, že je na palubě cholera. Márquez píše nádherně, je skvělý vypravěč, člověka úplně vtáhne do děje a do prostředí, bylo cítit to vedro kolem i tíha šatů, co si Fermina oblékala 🙂 Vlastně v knize zas až tak o nic moc nejde, o jednu nenaplněnou a potom vlastně i naplněnou lásku, ale Márquez to prostě umí podat, že to není žádná banální záležitost. Mohlo by se zdát, že odstavce jsou moc dlouhé a souvětí příliš kostrbatá, ale odměna je sladká a stojí to za to se tím vším prokousat. Četla jsem to jedním dechem.

Napsat komentář dále...

Hlinky 2017

Autor , dne 27. 2. 2018, v kategorii Aktualitky, Z domova

V roce 2017 taťka položil dlažbu na dvorek a hned to tam vypadá líp. K bazénku a pískovišti přibyla trampolína, kde děcka trávily v létě spoustu času. Na zahradě se letos urodily hlavně jahody a blumy, které jsme zpracovali do marmelád. Dost bylo i malin a cuket, hlavně těch žlutých, rajčat, jablek a švestek bylo tak nějak středně, hrušek celkem 12. Zasázela jsem nové druhy půdopokryvek. K plotu na konci zahrady se daly túje od souseda Macháčka, z nichž přes léto tři uschly. Na volnou plochu po uschlý révě jsme umístili sazenice rybízu, některé byly od našich, některé od Kinskýho ze Žďáru. Premiérově jsme letos vyráběli ořechovku z nezralých ořechů, posbíraných na sv. Jána. Byla hrozně dobrá a určitě to nebyla poslední várka. V září přijel pikr Aleš a vyrovnával terén před domem, k čemuž použil bordel zpod parket, které jsme prodali Janinýmu bratrancovi do Holubic. Na podzim probíhala oprava silnice na Hlinkách, takže se nám tam odteď bude krásně jezdit. V říjnu a listopadu u nás brigádničil Arnošt, dělal na omítkách, kapse pro posuvné dveře a hlavně na komoře, kam byly umístěny vyklápěcí dveře na půdu. V listopadu nám byly namontovány garážový vrata. Moc pěkný. A pak nám domek usnul zimním spánkem …

Napsat komentář dále...

Bočkova Aristokratka

Autor , dne 28. 1. 2018, v kategorii Knihy

vydalo nakladatelství Druhé město v Brně roku 2012
Zmizelá

S několikaletým zpožděním jsem se konečně dostala k téhle libůstce a nevycházela jsem z údivu. Kto éto Evžen Boček a kde byl celý ty roky zalezlej ? Zřejmě někde na Kyjovsku a Hodonínsku, jak nás informuje obal knihy. Každopádně Poslední Aristokratka se mu strašně povedla, tenhle typ humoru mně prostě sedí, místama jsem se smála i nahlas, což už se mně nestalo řadu let. Míra se mně pořád ptal, co se děje a co čtu 🙂
Hrabě František Kostka přijíždí na hrad Kostka z Ameriky spolu se svou manželkou a dcerou Marií. Tento jim byl po revoluci vrácen spolu s personálem – s kastelánem Josefem, který upřímně nenávidí návštěvníky hradu, s kuchařkou a latentní alkoholičkou paní Tichou a se zahradníkem hypochondrem panem Spockem. Dcera Marie je vypravěčkou knihy, oficiálně je vlastně Marie z Kostky III. a vše nasvědčuje tomu, že narozdíl od obou jejích předchůdkyň se dožije plnoletosti. Rodina není v dobré finanční situaci a snaží se vymyslet, jak se udržet nad vodou. Vyhledají profesionální pomoc a vymýšlejí na hradu různé zábavné akce a tématické prohlídky, aby přilákali lidi. Hodně z toho leží na bedrech Marie, neboť otec se skrývá v katakombách, aby nemusel nikomu nic platit a matka žije ve své komnatě a neumí česky. Čtení je to zábavný, ale časem už je to jaksi zábavný pořád stejně. Knížka má ještě nějaká další pokračování, ale myslím, že to asi bude ve stejným duchu. Jestli se k nim nějak dostanu, ráda si je přečtu. A když ne, tak ne. Celkově musím říct, že super 🙂

Napsat komentář dále...

Naprostí cizinci

Autor , dne 27. 1. 2018, v kategorii Filmy

ZmizeláPerfetti sconosciuti – italský film z roku 2016, r. Paolo Genovese

Ze začátku to vypadalo jakože celkem nuda. Šest přátel, kteří se evidentně znají už spoustu let, se sejdou na společné večeři. Docela pohoda až do té doby, než někoho napadne sdílet s ostatníma příchozí hovory a zprávy. A začnou se dít věci. Najednou se ukazuje, že každý má nějaké to tajemství, o kterém neví ani jeho nejbližší člověk. Postižený se snaží vše vysvětlit a jen se pak zamotává do svých výmyslů a lží a je to jenom horší a horší. Vrcholem se stává bod, kdy na jednoho z nich praskne, že je gay. Nikdo si už není ničím jistý, ukazuje se, že každý podvádí a není úplně upřímný. Samozřejmě to dopadá špatně, dobří přátelé zjišťují, že se vlastně neznají a večeře a možná i celé dlouholeté přátelství je u konce. Nakonec je k nám režisér milosrdný a my se koukáme i na druhý možný konec příběhu bez mobilů na stole a bez hry na pravdu. Nevím, která varianta je lepší, ale tohle teda bylo psycho. Takovýhle večeře bych se teda vopravdu nechtěla účastnit ani v nejhorším snu. Další super italský film.

Napsat komentář dále...

Náhodné foto (F5 generuje nové)

Papání jablíček V posteli Pod Rybničním zámečkem Tři Grácie Kdo si dá steick ? Jelsa - Oslí závody Píšu i před spaním Vinařská sudová vesnička Na lavičce před čp. 60